Další příběh

Paní Marii je dnes 44 let, když jí bylo o 10 let méně, hledala domeček, kde by vedle její rodiny - úplná rodina s dvěmi dětmi, bydlela ještě její babička - maminka matky paní Marie. Paní Marie dříve u své babičky bydlela, babička  jí i vychovávala a paní Marie, když se vdala, tak v domečku babičky bydlela  i s manželem. Když se jim narodily děti, tak si našli byt a od babičky se odstěhovali. Babička pak darovala byt jedné ze svých dcer, nebylo to matce paní Marie. A babička se nastěhovala do bytu dcery, které darovala dům (dům dcera prodala). Babička ještě žije, je nemocná, potřebuje péči. Tak jsem se ptala paní Marie, jestli si jí k sobě vezme do svého domečku, že si to tak vždy přála. Ale nevezme. Tak hledají pro prababičku domov důchodců. A  jak je na tom babička? Kdyby si nechala dům, možná by na tom byla lépe,možná by dnes ani nemocná nebyla.Dále snad již bez komentářů.... 

Další příběh

Byla jedna velmi šikovná paní Marta,byla sečtělá,měla pěkné zaměstnání,byla pěkná,uměla všem poradit,měla ráda městský život.S mužem měla jedno dítě,pak se rozvedla.Našla si jiného a žili spokojeně v jednom pěkném domě a bytečku v centru Prahy.Její dcera se vdala a měla tři děti,časem se rozvedla a chtěla pryč od bývalého manžela.Její matka,paní Marta,jí pomohla.Vzdala se svého pohodlí a klidu a vyměnila svůj malý byteček za větší byt také v Praze,protože Prahu milovala a z Prahy by nešla.Před výměnou bytů umřel manžel paní Marty.Tak se do nového už stěhovala sama a  její dcera s třemi dětmi.Dcera si časem našla přítele,který byl stejně starý jako paní Marta.Rozdělili si byt.Pak začaly velké problémy,kdy paní Marta, která byla vždy brána jako silná žena,nejednou plakala a nevěděla si rady co udělat, aby byla zase spokojená.Mohla prý do kuchyně si uvařit, jen když jí to dovolili, do koupelny také, jen když jí to dovolili.Celý život byla dáma a nejednou byla nula. Zemřela.

Asi jsem lhala

své staré tetě, že se zas vrátí domů, když skončila v LDN poté, co upadla a zlomila si krček v kyčli...V našem malém bytě, kde se nás i tak tísní až dost, být nemohla, a tak jsem ji navštěvovala, seč to jen šlo. Dělala jsem v té době "dvanáctky",... kdo ale ví, jak pomalu ubíhá čas v takovém zařízení a jak "sobečtí" jsou ti v něm na čas nás ostatních, pochopí... Skončilo to po dvou letech mým kolapsem a ona krátce na to zemřela.

Ve vzpomínkách mám ale navždycky její úsměv, který mě vítala, když jsem vcházela do jejího pokoje..Někdy si říkám, jestli tak trochu nelhala ona mně. Že  mi ten svůj návrat domů věří

Má nevlastní matka vyměnila byt po mém otci a odstěhovala se 300 km, aby byla nablízku své dceři, která umírala na rakovinu. Když má "sestra" zemřela, její děti byt prodaly a "šouply" ji do domova důchodců. Než jsem jí stačila vyřídit převedení do krásného DD, který mi vyrostl téměř "za barákem", zemřela.

Když jsem jela 300 km na její pohřeb, měla jsem neschopenku a zápal plic...

Můj pohled

Každého zasáhne stáří, ale záleží na povaze, jak ho chci žít. Jsou lidé, kteří si v důchodu sednou na lavičku v parku a krmí holubi a je jim jedno, že jsou v Domově se svými vrstevníky. Ale přibývá těch, kteří mají elán a chtějí si život podle svých možností a snů užít. A ti by asi do Domova nešli - viz já...V DD bych brzy psychicky zestárla, následně fyzicky a na to by byl brzy konec. Mnoho dnešních důchodců jsou bojovníci, někdy je k tomu nutí životní situace, jindy chuť aktivně žít a někdy to vše dohromady. Mluvím o těch zdravějších. Ještě si neumím představit, co bych dělala být nemocná.I když jsem důchodkyně, stále se na ni necítím a doufám , že dlouho nebudu. Myslet na DD je pro mne neskutečné. Je však pro nás starší dobré mít pocit, že naše rodina to ustojí , když nám bude ouvej. A je na nás, abychom jim tuto dobu ulehčovali a nezatěžovali je kolikrát zbytečnými nářky. Jinak je to ovšem u těžce nemocných. Ale zdraví máme z velké části ve svých rukou a tím i samostatný život

Prosté porovnání

Zdravý člověk je na začátku života nesoběstačný cca 1,5 - 2 roky. Na konci svého života, při dnešní péči lékařů - klidně 10 let. A to kolem sebe děti nesekají ani holí, ani slovně. Kdo zažil, pochopí. Kdo nezažil, možná jednou ... ne, že bych to někomu přála. A teď házejte kameny, vy, kdo se na to těšíte...

Jsem nemocný a přistěhoval jsem se k otci.

Do září-října minulého roku se o mne dobře staral. Pak se sesypal a strávil asi 20 dní v nemocnici na kyslíku. S domem mi nechal slepice 10 a fenu. Ze dne na den jsem se musel o zvířata a sebe postarat a před Vánoci ( 50 kg, polymorbidního - akutně - voda na plicích, nefunkční játra, ledviny, žaludek, problémy se střevy, varixi v krku a 36 let (chronický) stav (neoperabilní) po několika infarktech - ejekční frakce srdce 30% a velká výduť břišní aorty) mi propustili otce domů umřít.

Postupně jsem ho učil jíst Nutridrinky, Activie, Wobenzym, Omegu 3, Colostrum a pomalu přidával ovoce a zeleninu a hutná domácí jídla od miniporcí až po normální. Dnes má oficiálně 72 kg, orgány (krom srdce a aorty) orgání skoro normálně, vzhledem k věku a počtu sežraných prášků. Prostě, na vzdory lékařské propouštěcí zprávě o polymorbiditě, se zase hrabe na zahrádce a zajde po 6-7 měsících za kamarády na jedno ve čtvrtek. Doprovázím ho se psem, ale užnutně nemusím.

Do nemocnice, LDM, DD - umřít. Doma žít. 

Re: Jsem nemocný a přistěhoval jsem se k otci.

To je ti skutečně ke cti, ale tak by měl jednat každý kdo má rodiče aniž by chtěl za to nějaké uznání.

nedělejte si starosti

Kalousek zajistí svými škrty, že Domovy důchodců nebudou.

Pro úpnost...Za bývalého režimu když měl důchodce důchod

menší třeba  o   tisíc  korun, tak pobyt mu doplatil stát.Ještě dostával   ze zákona kapesné kolem  tři sta korun  měsíčně..

   Dneska si z kapesného platí holiče, mýdlo, toilletní potřeby   atd..

   To je  realita dnešních dnů..

Re: Pro úpnost...Za bývalého režimu když měl důchodce důchod

Jak kde,jak kdy

Vazeny pane, podle jednoho pripadu nelze soudit. Mate pravdu, ze chamtivost lidi se neustale zvetsuje. Ale problem domovu duchodcu je i v ceske mentalite, kde to jak mladi, tak stari nechteji resit driv nez prijde den D. V cizine se nad tim lidi po 50 realne zamysleji a nestydi se o tom mluvit. Nasi lide cim vic vedi, ze se jejich deti nepostaraj, tim vic doufaji, ze to NEJAK dopadne.Znam lidi v domovech duchodcu spokojene (klidne vam dam kontakt) a ve stejnem zarizeni nespokojene. Zalezi na povaze a prizpusobivosti. Nejdulezitejsim lekem ve stari je nebyt sam a moznost komunikace. To, ze si babicku nechate doma a 10 hodin denne tam nido neni totiz nemusi byt prave idealni reseni.  To prestehovani k detem do 200 km vzdaleneho mesta je psychicky srovnatelne se stehovanim do DD.

Takze doporucuji spis resit problem chamtivosti tohoto cloveka coby trestneho cinu tyrani senioru.

u inzerátů na práci

se už nesmí uvádět omezení věkem. tak proč se tady mluví o osmdesátileté paní?

zkuste napsat příběh o tom, jak někdo chtěl ve finanční tísni prodat svůj dům, příbuzné, která tam roky bezplatně bydlela, zajistil náhradní ubytování, a ona se raději zabila, místo aby se přestěhovala.

co asi řekne vox populi? že ta baba byla na palicu a dotyčný za nic nemůže, protože komu není shůry dáno, to si v apatyce nekoupí.

jo, ono hodně záleží na tom, jak se to podá.