Kolik blogů smažeš, tolikrát jsi adminem...

"Václave, mrkni se prosím tě na tu Jalovcovou. Vyměnila si profilovou fotku a mně přijde, že se na ní tváří nějak divně." 

"Jalovcová, Jalovcová... to jméno je mi nějaké povědomé. Hele, Eliško, a nemění si ona ty svoje profilovky nějak často? Co tím jako sleduje?"

"No právě, že mění, Václave. Letos už potřetí!"

"Potřetí? To si děláš srandu, Eliško! Ukaž mi ji. A hned!"

"Tady, Václave, podívej. Kdyby se na ní alespoň usmívala, jako na těch předchozích dvou, ale ona se vážně tváří divně."

"Ukaž. No, to je otřes! Ta se tedy vážně tváří hodně divně, skoro až podezřele... Smazat, Eliško! A okamžitě!"

"Myslíš jako celý blog, Václave?"

"No jistě! Jak se vůbec můžeš takhle hloupě ptát, Eliško? Samozřejmě, že celý blog. Co tam máš dál?"

"Potom je tady ten Postránecký, Václave. Ten fotograf z Vysočiny."

"Jasně, toho znám. Ale ten je v pohodě, ne? Vyhrál dokonce tu naši letní soutěž, šikovnej chlap."

"To ano, vyhrál. Jenže mně přijde, že od toho léta jsou ty jeho krajinářské fotoblogy takové depresivní, víš? Jako to léto, to bylo fajn, to se mu musí nechat. Všude slunce, barvy, voda, taková ta správná letní pohoda, to se mu vážně povedlo. Jak ale čas plynul - od toho léta, přes podzim až teď po zimu, tak jsou ty jeho fotky krajiny takové jakoby pošmournější a pošmournější, víš? Však se sám podívej, Václave."

"Ukaž, prosím tě. No jo, máš pravdu, Eliško. Vždyť on na těch svých podzimních a zimních fotkách nemá nikde vidět slunce! Tady na těch je třeba všude zataženo. Tady na těch pro změnu zase prší, všude je navíc spousta bláta. A tady na těch je dokonce všechno pod sněhem! Co tím jako sleduje, Eliško? Řekni mi, co?"

"Podle mě provokuje. Možná dokonce sabotuje, Václave!"

"Teď jsi na to kápla, Eliško. On nám to tady celé sabotuje! Takže, okamžitě smazat! Celý blog, samozřejmě. A navrch udělit doživotní zákaz. Toho už tady nikdy nechci vidět! Co tam máš dál?

"No, pak je tady ta Vosecká, Václave. Ta přes tu módu, víš?"

"Jo, jasně, tu znám. Moje manželka se podle ní obléká, chválí si ji, je prý bezva, i čtenáři ji mají rádi. Co je s ní?"

"No, víš, Václave, řekla bych to asi takhle. Já osobně už nejsem nejmladší, mám svůj věk, celkově jsem už tak nějak usedlejší, navíc nejštíhlejší také už jaksi nejsem, narozdíl od Vosecké, že? Zkrátka a dobře, některé ty její módní kreace se mi zdají na můj vkus příliš odvážné. Dokonce tak odvážné, že mě jimi kolikrát skoro až vytáčí! Něco takového bych si na sebe prostě nikdy nevzala!"

"Aha. V pořádku, Eliško. Žádný problém. Smažeme ji, stačí říct. Jsi spokojená?"

"Super, Václave! Smažeme ji, ano! Díky moc! Ani nevíš, jak moc mi pila krev, vychrtlina jedna!"

"V pohodě, Eliško. Od toho tady přece jsme. Máš tam ještě něco?"

"No, ještě Kobylku, Václave."

"Kobylku? Co je s ním?"

"No, zase napsal... Zase napsal..."

"No tak se vymáčkni, Eliško. Za chvíli jdeme na oběd. Tak co je s tím Kobylkou?"

"No, víš, Václave, on zase napsal... Zase napsal..."

"A dost! Dozvím se konečně co ten zatracenej Kobylka napsal?!"

"Václave, ten Kobylka napsal... On zkrátka napsal... pravdu."

"Co to?!"

"Ano, Václave, slyšíš dobře. Kobylka už zase napsal pravdu."

"V tom případě si vezmi papír a tužku a piš si, Eliško." 

"Dobře, Václave." 

"Kobylku smazat!"

"Ano, mám."

"Všechny ostatní Kobylky a Kobylkové smazat!"

"Ano, mám."

"Všechny blogery a blogerky s příjmením na "K" smazat!"

"Ano, mám."

"A víš ty co, Eliško?"

"Co, Václave? Co?"

"Nebudeme se s nimi párat. My je prostě smažeme úplně všechny!"

"Preventivně, viď, Václave?"

"Přesně tak! Co kdyby ještě některého z nich napadlo napsat... PRAVDU."