Sbohem, babičko. Bylo mi ctí, být Tvým vnukem...

Několik málo vzpomínek na moji babičku, paní Irenu Tvrdíkovou, která zemřela po krátké těžké nemoci v neděli 7. srpna 2016 ve svých nedožitých 94 letech. 

MAŠINKY

"Mašinky" mi babička dělávala jako malému předškolákovi. Pod tajuplným názvem se neskrývalo nic jiného, než obyčejný krajíc chleba namazaný máslem, nebo sýrem, ovšem nakrájený na dílky. Ty, když se poté vyskládaly na talířek vedle sebe, respektive za sebe, představovaly pro mě jednotlivé vagonky, tvořící všechny dohromady jednu dlouhou "mašinku". Jistě, na první pohled žádná velká "hitparáda", ale já jsem se na svoje "mašinky" od babičky pokaždé ohromně těšil a vždy pro mě byly něčím nevšedním, výjimečným, něčím speciálním.  

PORUČÍK COLUMBO

Babička mě v mém pozdějším věku "naučila" dívat se na seriál "Columbo". Babička tento seriál milovala, ale já jí vždy oponoval, protože jsem nemohl pochopit, jak ji může bavit detektivka, ve které již od jejího samotného počátku zná vraha. Babička se ale pokaždé jenom potutelně usmála a řekla: "Však se na něj v televizi podívej a sám zjistíš, proč ho mám tak ráda." Dlouho, předlouho jsem nad "Columbem" ohrnoval nos, až jsem konečně jednou dal na doporučení babičky, shlédl svůj první díl v životě a... babička skutečně nelhala! I mě svérázný poručík Columbo "dostal" a stal se mou televizní "láskou na první pohled". Od té doby jsem viděl všechny jeho díly a samozřejmě, že všechny hned několikrát. A i když vím naprosto přesně, jak dopadnou, stejně se na ně v televizi dívám znovu a znovu. Mají pro mě v sobě určité tajemné kouzlo, nepopsatelnou magickou přitažlivost, jakési babiččino poselství.  

LÍDA FORMANOVÁ MISTRYNÍ SVĚTA!   

Posledních více než dvacet let svého života prožila babička ve Žlebech u Čáslavi. Odtud také pochází běžkyně Ludmila Formanová, která se v roce 1999 stala atletickou mistryní světa v běhu na 800 metrů. Přímý přenos ze španělské Sevilly jsme tehdy sledovali spolu s babičkou u ní doma ve Žlebech. Vítězství Lídy Formanové bylo tehdy pro všechny (včetně jí samotné) překvapivé, šokující, neuvěřitelné a bez nadsázky zázračné. A i pro babičku bylo čímsi výjimečné, neboť jenom několik dnů předtím si nechala u sestry Lídy Formanové, kadeřnice ze Žlebů, udělat nový účes. Od té doby už tedy nechodila k úpravě svých vlasů k "sestře Lídy Formanové", ale k "sestře mistryně světa". A toho si babička považovala a byla na to náležitě hrdá.

MLÉČNÝ BAR

Mléčný bar alias "mlíčňák" v Pražské ulici v Kolíně. Tam jsem jako malý s babičkou hodně často chodíval "na šlehačku". Měli zde buď jahodovou, nebo čokoládovou a podávali ji ve skleněném poháru. Také zákusky jsme si tam s babičkou dávali. Můj nejoblíbenější byl "rumáček" - punčový řez. Ale "nepohrdl" jsem ani laskonkou, či trubičkou. V "mlíčňáku" měli malé nízké stolečky a nižší plastové židličky, takže se mi tam jako malému "mlsalo" opravdu pohodlně a se vším komfortem. I proto jsem to tam měl moc rád. "Zezdola" jsem pozoroval cvrkot "tam nahoře" a k tomu si dopřával svoje oblíbené laskominy, to vše pod láskyplným dohledem babičky. Co více si takový malý "pozorovatel života" jako já mohl tehdy přát. 

SMYSL PRO HUMOR

Nejvíce jsem se s babičkou zasmál, když jsem s ní jako malý ležel v posteli u televize a ona pro mě komentovala koncerty vážné hudby. Z jinak neskutečně nudné a pro mě doslova útrpné "podívané" dokázala svými "hláškami" (publikovatelnými až po desáté hodině večerní) udělat doslova "jatka" pro moji bránici. A čím více jsem se jejím komentářům na adresu jednotlivých hudebníků smál, tím ostřejší, ironičtější slovník volila. Chtěla mě zkrátka pobavit, což se jí dařilo náramně. Moje záchvaty smíchu nebraly konce a já jsem si musel zacpávat uši a preventivně se schovávat celý pod peřinu, abych se tam "vydýchal" a nabral síly na další sérii peprných posměšných babiččiných poznámek na adresu jednotlivých hudebníků. Ten kontrast uhlazených, slušných, decentních umělců na obrazovce na jedné straně a posměšných komentářů na jejich adresu z úst babičky na druhé straně, to bylo tedy vážně něco. Ještě mnohokrát jsme si tyto naše "orgie" smíchu zopakovali a já se na ně pokaždé ohromně těšil. První polovina 80.let minulého století v kombinaci s půlnočními koncerty vážné hudby na druhém programu tehdejší Československé televize, to byly díky mojí babičce překvapivě nejzábavnější, nejhumornější a nejveselejší okamžiky mého tehdejšího života. 

EPILOG

Je to již přes týden, co babička zemřela a přestože se říká, že bolest ze ztráty blízkého člověka postupem času ustoupí, že ji čas otupí, u mě tomu tak prozatím není. Znovu a znovu si vybavuji (staro)nové zážitky s babičkou a dávno zapomenuté vzpomínky na ni. Kdybych měl aktuálně jedním slovem vystihnout, co všechno pro mě babička vlastně znamenala, potom bych použil slovo "pilíř".

Přes více než čtyřicet let mého života mi byla právě oním pomyslným pilířem, pevně ukotveným v zemi. Kdykoliv, v jakoukoliv dobu tady pro mě byla, vždy ochotná mi naslouchat, být nápomocná. S jejím odchodem odešel i kus mě. Můj nezničitelný "pilíř jistoty a stability" se mi její smrtí zhroutil jako domeček z karet a zůstala po něm "díra", prázdné místo. Je pro mě až omračující a v dobrém slova smyslu "šokující", jak ohromných rozměrů tato "díra" je. V němém úžasu tak zjišťuji, jak moc jsem babičku měl rád, miloval ji, jak moc pro mě byla důležitá, co všechno pro mě znamenala. 

Paní Ireno Tvrdíková, moje babičko, děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě ve svém životě udělala. V hluboké úctě a obdivu před Tebou smekám, klaním se Ti a pomyslně Ti salutuji "tam nahoru". Bylo mi ctí, být více než čtyřicet let svého života Tvým vnukem. Děkuji Ti za to, že jsi tady se mnou byla tak dlouho. Nikdy na Tebe nezapomenu.

Odpočívej v pokoji, babi.