Bývalý příslušník cizinecké legie Kroupa ležel bezvládně na skalním útesu, okusován ze všech stran hladovými racky.
"Nikdy by mě nenapadlo, Rossi, že týden na opuštěném ostrově mu dá tak zabrat. Je mi ho líto, chlapce. Měl v sobě cosi moudrého... pastýřského..." Zasnil se poeta Poch.
"Prosim tě, jakej on byl voják?" Vykřikla nasupeně Rossi. "Vždyť von jenom zajišťoval armádě ručníky, prostěradla a tak. Dělal v nějaký prádelně u mandlu nebo co. Tomu dát do ruky kvér, tak sám sebe prostřílí skrz na skrz."
"Ale pohřbít bychom ho měli, nemyslíš Rossi?" Zeptal se ostýchavě Poch. "Mohl bych sepsat i pár veršů, co říkáš...?"
"Ty vole, Pochu, tak to snad radši ne. Těch tvejch rýmovaček jsem měla dost na blogu. To si nech až na můj funus, jo."
"Jak myslíš, Rossi. Stejně si ale myslím, že je škoda, že jsi taková tvrdá ženská. Mám pocit, že tě uvnitř něco tíží. Nechceš se mi svěřit?"
"Tvrdá, tvrdá... Jasně, že jsem tvrdá, Pochu. Vždyť jsem holka z Budějic. Tam na jihu jsme všechny tvrdý. Mě už nikdo nepředělá. A ty už vůbec ne. Na to zapomeň!"
"Jak myslíš, Rossi. Časem snad změníš názor."
Hladoví rackové zatím ohlodali celého Kroupu. Pouze s Kroupovými ztvrdlými játry měli trochu problémy. Nakonec jim pomohli přátelé krabi, kteří svými klepítky Kroupova játra natolik zpracovali, že byla posléze stravitelná i pro racky.
"Je mi nějaká zima, Rossi." Povzdechl si po chvíli Poch.
"Tak si vem Kroupovu košili, ne?" Odsekla Rossi.
"Zbláznila ses?!" Zděsil se Poch. "Vždyť je..."
"Ahááá, ja zapomněla." Ušklíbla se Rossi." Je modrá, co? Ty si vážně trouba, Pochu. Komu na tom tady v tý pustině záleží, co? Snad jen ti rackové se ti budou posmívat... Modrokošiláči, modrokošiláči!"
"O tom se nežertuje, Rossi. Jsem zásadový člověk."
"No, spíš seš teda pěknej blb, ale dělej si, co chceš."
Nasycení rackové pomalu odlétali. Z chudáka Kroupy zbyla na útesu jen košile, brožovaná příručka "Mandlujeme snadno a rychle" a stříbrný přívěšek ve tvaru písmene M, dárek od Kroupovy první velké lásky z vojny, uklízečky Mariány ze Seredi.
"Koho myslíš, že si vyberou rackové teď, Rossi?" Zeptal se ustrašeně Poch.
"No koho asi tak, truhliku?" Odsekla Rossi. "Jasně, že tebe! Se na sebe podívej. Seš samej špek. Se nediv, když furt jen sedíš u kompu a píšeš tam ty svoje kraviny. Máš chodit do přírody jako já. Takový Vrbenský rybníky, tam je nádherně!"
"Já vím, Rossi. Afrika u Budějic. Hezky si to nafotila. Dokonce jsem ti dal za ty fotečky karmu."
"No nekecej, Pochu. Ty mě překvapuješ, chlape. Karmu od tebe? To tedy čumim."
Dekadentní básník Poch se začervenal. Jakoby na chvíli mezi ním a Rossi přeskočila ona pověstná jiskra. Jejich pohledy se na okamžik střetly a na tváři tvrdé a ledové Rossi se dokonce objevil náznak úsměvu.
"Hele Pochu, nedal by sis trochu koksu nebo extáze? Ještě mi trochu matroše zbylo. Stejně tu oba chcípneme, tak si to umírání aspoň zpříjemníme, ne?"
"Drogy, Rossi?!" Vykřikl Poch. "Tak to opravdu ne. Mně stačí obyčejná káva a už mi to nemyslí. Kdepak, Rossi. Při psaní musím být naprosto fit!"
"No vidíš, Pochu. A já myslela, že ty svoje elaboráty sepisuješ totálně sjetej." Zasmála se Rossi." A co sex, Pochu? Měl ty si vůbec už ženskou?"
Dekadentní básník Poch zabořil svůj pohled do země. Jeho studem červené tváře ho prozradily.
"Ty brďo, takže ty seš panic, jo?" Vykřikla překvapeně Rossi." Tak to je tedy gól. Na netu takovej suverén a v reálu..."
"Viď, že o tom nenapíšeš blog, kdyby ses odsud dostala, Rossi? Viď, že ne? Slib mi to, Rossi!"
"Ale prosím tě!" Usmála se Rossi." Co bych si tím pomohla, člověče? Nehledě na to, kdo tvrdí, že budeš furt panic?" Mrkla Rossi šibalsky na Pocha.
"Ale s kým bych o to panictví měl přijít, Rossi? Vždyť jediná žena jsi tady ty?" Podivil se Poch." To by znamenalo, že..."
"Jo. Že si to spolu rozdáme my dva, Pochu!" Usmála se Rossi a pohladila Pocha po tváři. "Tak co? Uděláš mi to, ty můj... modrobejčku?"
"Že váháš, ty moje...dinosaurátko!"