Proč se náš pejsek občas vykaká na podlahu v kuchyni?

Moje přítelkyně vlastní dva pejsky. Oba jsou to krátkosrstí jezevčíci. Jeden je hnědý a jmenuje se Filípek. Druhý je černý a jmenuje se Bertík. Zatímco Bertík je naprosto pohodový, s Filípkem jsou občas potíže...

Nikdo přesně neví, kolik je oběma pejskům let. Oba jsou to totiž nalezenečci z kontajneru. Někoho prostě přestali bavit, tak je hodil jako malá štěňátka do popelnice. To je hnus!

Bertík by měl být starší a přítelkyně mu hádá neuvěřitelných 17 let! Tomu by nasvědčovalo i to, že je už slepý, hluchý a při chůzi pajdá na všechny čtyři nožky. Když vás ale ucítí nebo když ucítí, že mu nesete v misce jídlo, začne na znamení radosti vesele vrtět ocáskem, což je dokladem toho, že i přes všechny svoje zdravotní obtíže má stále radost ze života!

Navíc, několikrát denně jde tzv. "na špacír". To znamená, že ač by mohl celý den ležet v boudě a odpočívat, tak naopak každou hodinu vyrazí na obhlídku zahrady. Celou ji obejde, označkuje a očichá svoje oblíbená místa a vrátí se zpět do boudičky. Na svůj věk je tedy mimořádně aktivní a všem nám dělá tímto svým aktivním přístupem k životu radost!

Druhému pejskovi, Filípkovi, má být údajně cca 14 let. Je to také nalezeneček od popelnic... Ach jo. Někteří lidé by zasloužili! Na rozdíl od Bertíka ale Filípek stále vidí a i s chůzí a s běháním nemá sebemenší problém. Jediné, co oba pejsky spojuje, je jejich nahluchlost. Můžete metr od nich řezat dřevo na cirkulárce, ale pokud vás nevidí, tak s nimi zvuk cirkulárky ani nehne.

Filípek má také, na rozdíl od Bertíka, jedno privilegium. Může spinkat na pohovce v obýváku. A v tom je kámen úrazu. Občas se totiž stane, že když se ráno probudíme a sejdeme z ložnice dolů, narazíme už v hale nebo až v kuchyni na hromádku od Filípka. Okamžitě se celá rodina (tedy já, přítelkyně a její maminka) sejdeme a řešíme, co že všechno náš Filípek předchozí den papal. Většinou dojdeme ke stejnému výsledku, tedy že Filípek papal to samé, co my dva s přítelkyní. Oba totiž nikdy neodoláme Filípkovu loudění a vždy mu dáme kousek toho, co právě jíme.

Filípek si tak s chutí dá kupříkladu gothaj s houskou, nanukový dort, čokoládíčku, vlašský salátek s rohlíčkem, karbanátek, páreček s hořčicí, gumové medvídky, šlehačku ve spreji (po té se může doslova utlouct), jogurtíček, utopenečka, ale úplně nejvíc zbožňuje kefír s meruňkovou příchutí. Toho je schopen spořádat i půl litru na posezení!

Zatímco Filípek vždy při této naší debatě o tom, co minulý den všechno spapinkal, spokojeně vrtí ocáskem (při zmínce o kefíru začne dokonce panáčkovat), tak o maminku mé přítelkyně se pokoušejí mdloby.

"A vy se divíte!?" Rozkřikne se pokaždé na nás."Chudák pes! Já sežrat to, co on, tak se taky poseru! Běžte se bodnout!" Vztekle práskne dveřmi a celý den s námi nepromluví. S přítelkyní nám to je taky moc líto, dohodneme se spolu, že Filípkovi už nedáme z toho, co sami jíme, ani ten nejmenší kousíček, ale znáte to sami. Stačí, abychom si sedli ke stolu k malé svačince a už ho máme pod sebou. Odolat jeho smutnému a prosebnému pohledu prostě nedokážeme...

A tak už to ráno, chvíli po naší poradě, víme, že náš příští den začne tradičním sehnutím se k podlaze v kuchyni, sebráním několika nahnědlých, lehce páchnoucích válečků a jejich spláchnutím do záchodu.

Možná si řeknete, že to není zrovna optimální začátek dne, ale věřte mi, že za pohled na Filípkovu rozzářenou tvářičku, celou upatlanou od meruňkového kefíru, nám těch několik ranních pohybů navíc stojí!